Začínal v Liberci, je držitelem bronzové medaile z juniorského mistrovství světa, reprezentoval Česko na zimních hrách a odehrál několik sezon v NHL. V dnešním rozhovoru jsme vyzpovídali Ladislava Šmída, který momentálně patří k největším oporám Bílých tygrů.
V kolika letech jste se začal věnovat hokeji a kdo Vás k němu přivedl?
Začal jsem ve 4 letech v přípravce v Liberci a rozhodnutí bylo takový jednoduchý. Táta hrál dlouho hokej a dlouho trénoval. Já, když jsem viděl ty jeho trofeje a poháry tak jsem chtěl také hrát hokej.
Bylo od začátku Vaší kariéry jasné, že budete zastávat post obránce jako Váš otec?
To právě úplně ne, já jsem prý tři roky začínal jako centr a pak s příchodem nového pana trenéra jsem se přesunul do obrany. Ani vlastně nevím, jak to vzniklo, pan trenér se rozhodl že mě dá do obrany, asi podle táty. A tam jsem už od svých 8 let zůstal.
Bral jste jako malý hokej spíše pro zábavu nebo jste už od malička měl sen stát se známým hokejistou? Popřípadě kdy se to ve Vás zlomilo?
Ze začátku to byla zábava, takové rozptýlení, ale už kolem 11 let jsem si říkal, že bych si chtěl zahrát NHL, které můj taťka nikdy nehrál a že bych chtěl být aspoň o fous lepší než on.
Měl jste nějaký hokejový vzor?
Tak táta byl takový ten první, ale potom později, když už jsem byl v NHL, tak to byl Nick Lidström a z českých hokejistů Tomáš Kaberle.
Máte nějakou vzpomínku na Vaše hokejové začátky?
No tak s taťkou, když se mu nelíbila třetina tady na malé hale v Liberci, tak si mě taťka vždycky zavolal a tahal mě za mřížku nebo mi dal pohlavek přes helmu a tak, ale nedělo se to každý zápas. A potom při extralize, tak byla narvaná hala a vždycky jsem slyšel pískot po každém střídání a z tribuny mi taťka ukazoval, jestli to bylo dobré nebo špatné střídání. To teda občas té nervozitě nepřidalo.
V roce 2004 a 2005 jste s národním týmem zúčastnil MSJ, a dokonce jste získal i jednu bronzovou medaili. Jak na tyto turnaje zpětně vzpomínáte?
Já si pamatuju ty moje první dvacítky, to jsem byl s o dva roky staršíma hráčema v Helsinkách a tam to bylo takový smutný, protože jsme hráli s Finama o třetí místo, celý zápas jsme vedli 1:0 a v poslední třetině to Finové otočili a vyhráli 2:1. Takže tam bohužel ta medaile nevyšla. Rok na to jsme hráli v Grand Forks s ročníkem 85 a tam jsme vlastně udělali poslední medaili z dvacítek. Tam byla teda super parta a měli jsme kvalitní tým a sešlo se to. Na tom turnaji jsme porazili dvakrát za sebou USA u nich doma, takže to bylo výborný a bohužel jsme prohráli semifinále s Kanadou, která tam měla asi nejsilnější sestavu na dvacítkách, kterou kdy měli. A jenom díky Švárovi (Marek Schwarz) to skončilo jenom 3:1, jinak by nás přejeli jak vlak. A pak jsme teda získali tu bronzovou medaili.
Jaké byly Vaše pocity, když jste byl v roce 2004 draftován v prvním kole Anaheimem? Čekal jste tak dobré umístění?
Když jsem tam přiletěl, tak už nějak tak předběžně víte, jestli budete v prvním nebo ve druhém kole. Takže se předběžně očekávalo, že jsem byl tím skautingem evropským i severoamerickým tipovaný v prvním kole, ale samozřejmě, když jsem tam přijel, tak je to obrovská show. Hala je nabitá a teďka hlásí vaše jméno, je to v televizi a mít tam s sebou ještě rodinu je úžasný zážitek. Je to jeden z nejlepších hokejových zážitků, jaký doposud mám.
V NHL jste oblékal dresy Edmontonu a Calgary. Na působení v jakém týmu vzpomínáte raději? Nějaké zážitky?
Asi na Edmonton. V Calgary se mi taky líbilo, ale tam to bylo hodně propletený zraněními a pak to tam skončilo špatně tím, že jsem musel přestat hrát hokej kvůli krku, ale víc jsem toho odehrál v Edmontonu. Tam ty zážitky jsou skvělý, i když jsme nic nevyhráli, ale zahrát si 10 sezón v NHL je obrovský zážitek. Ono mi to teď moc nedochází, ale až skončím s hokejem, tak mi dojde, co jsem dokázal. A zážitek … no asi první gól v NHL, když jsme hráli proti Colombusu a když tam ten puk zapadl, tak jsem ohromně oddechl, protože každý vždycky čeká a kamarádi a rodiče mi říkali, kdy už vstřelím ten první gól, tak mi spadl kámen ze srdce. Také první zápas v NHL proti Calgary, to byl úžasný zážitek a připadal jsem si jako ve snu.
Hrál jste za oba celky z Alberty. Jak byste porovnal vnímání rivality v jednotlivých městech?
Nemají se rádi vůbec, na obou stranách. Těžký porovnat, kdo koho víc nenávidí, ale nenávist je tam z obou měst. Já, když jsem byl v Edmontonu, tak to byla ještě taková starší NHL, kde se to hodně pralo. To tam nemohli lidi z Calgary mít na sobě ani dres, když přijeli do Edmontonu, hodně se to pralo a byly tam ostrý zákroky. To mě ten hokej hodně bavil, i v televizi, i na ledě.
Jaké to bylo hrát s Alešem Hemským v jednom týmu?
Super, já mám Hemáka hrozně rád. Je to výborný kluk a na ledě byl kouzelník s pukem, i když ho občas načapali obránci tvrdým hitem, ale co dokázal s pukem… jeden z nejšikovnějších hráčů se kterým jsem kdy hrál, a ještě lepší člověk.
Máte raději spíše český nebo kanadský styl života? Co konkrétně se Vám na něm líbí?
To je těžký říct, já mám rád od každého něco. Jako doma je doma, já jsem byl vždycky hrdý na to, že jsem Čech, ale v Kanadě se mi taky líbí. Já nemůžu říct, že se mi líbí ten nebo ten styl. Já, když jsem někde hrozně dlouho, tak jsem zase rád, když vypadnu do té druhé země. Zatím je to takový dobrý mix, ale nejlíp je mi, když jsem s dětma. Ty chodí do školy v Kanadě a jezdí sem za mnou jednou za čas, takže to je hodně těžký na psychiku.
Kdy nastal zlom, že jste se rozhodl vrátit se zpátky do České nejvyšší hokejové soutěže?
Tak v Calgary to vlastně skončilo tím, že já jsem musel mít druhou operaci a po tý jsem 10 měsíců nemohl hrát hokej. Chtěl jsem se vrátit, ale nebylo to ono, měl jsem další komplikace s krkem a doktoři mi řekli, že ze zdravotního hlediska by bylo dobré, abych přestal hrát hokej, což jsem poslechl a vlastně na rok a půl jsem se odmlčel, dělal jsem jen nějaký skauting a player development pro Calgary. A když mi potom skončila smlouva s Calgary, tak jsem šel na vyšetření a tam snímky krku vypadaly líp. Doktor, co nás měl na starosti, mi řekl, že bych teoreticky mohl zase začít hrát hokej, ale už ne takovou zátěž a tolik kontaktů. Ještě jsem se bavil s doktorem, co mě operoval v Los Angeles a ten říkal, že si myslí, že bych zase mohl začít hrát hokej, ale ne tolik kontaktu. Sedl jsem si doma s rodinou a dohodli jsme se, že to zkusím a byla pro mě jasná volba Liberec. Můj sen byl dohrát kariéru v Liberci, takže jsem s nikým jiným nejednal a s Filipem Pešánem jsem se dohodl na návratu do Liberce.
Po loňské předčasně ukončené sezóně jste zvažoval ukončení kariéry. Co vás přimělo k tomu zůstat ještě další dva roky v Liberci?
Já jsem si zase sedl s rodinou a řešili jsme to. Ono to tedy začalo už během sezóny, kdy pan Syrovátko za mnou přišel, šli jsme spolu na večeři a ptal se mě co a jak. Já jsem řekl, že kvůli dětem chci končit a chci s nimi být co nejvíc času, což on všechno chápal a na druhou stranu mi taky vysvětlil, že jsou mi schopní pomoct, že cokoliv by bylo potřeba s dětma tak není problém, bohužel mezi tím začal covid, což spoustu věcí komplikuje. Takže jsme se dohodli s panem Syrovátkem, že po sezóně, která dopadla nešťastně a neměli jsme šanci bojovat o titul, tak jsem se ještě dohodl na dvou letech, zkusit udělat nějaký úspěch. No není to jednoduchý, děti mi chybí, ale už jsem se rozhodl a mám ještě tuhle sezónu a příští, ale pak už se vážně musím vrátit do Kanady, abych tam pro ty děti byl nonstop a byl jen pro ně.
V Liberci hrajete po boku Ronalda Knota nebo Tomáše Hanouska, rozumíte si s kluky jak na ledě, tak i v kabině? Nebo máte nějakého jiného hráče se kterým byste chtěl tvořit obrannou dvojici?
Jo, jo, já jsem teda docela přísnej na oba dva, víc teda na Hanyho, protože ten potřebuje trošku víc postrčit, ale kluci jsou oba dva talentovaný. Hrát mě s nima baví. Jinak mě to je nějak jedno s kým hrajeme, prostě jak nás dá trenér, tak hrajeme. Máme dobrou partu obránců, všichni si rozumíme na ledě i mimo led, takže mně je to tak nějak jedno.
Jak na vás působí extraliga, dá se říct, že je to kvalitní liga srovnatelná s evropskými ligami?
Každý pořád nadává na Extraligu, že není tolik kvalitní jako tady ta a tady ta soutěž, ale já si myslím, že tu máme kvalitní hokejisty a celky, které jsou konkurence schopní. Když se podíváte v lize mistrů, tak my jsme došli do semifinále, Sparta došla do finále, máme kvalitní týmy.
Jak se hraje před prázdnými tribunami?
Je to šílený no, když hrajete před divákama, ať už jste venku nebo doma, tak ať už to jsou pozitivní nebo negativní reakce publika, tak pořád to jsou nějaký emoce a dává vám to nějakou energii. Teďka je to takový smutný. My ten hokej hrajeme pro fanoušky a chceme dělat fanouškům radost. Na druhou stranu jsme rádi, že vůbec můžeme hrát, ale je to těžký a smutný vůči fanouškům, kteří nám fandí u televize.
Máte nějakého bývalého spoluhráče, na kterého s oblibou vzpomínáte?
Několik a mám i kamarády, co už skončili. Třeba Tom Gilbert, s tím jsem hrál v Edmontonu, můj výborný kamarád, s tím jsem si hodně rozuměl a rád na něj vzpomínám. Už jsme zmínili Aleše Hemského a samozřejmě Jirka Hudler, to je super kluk a výborný hráč.
Který moment ve Vaší kariéře považujete za nejdůležitější?
Rozhodnutí, že půjdu z České republiky do Ameriky. To vlastně bylo v 19 letech, kdy jsem strávil rok na farmě, a to byl asi nejdůležitější moment, že jsem ten evropský hokej vyměnil za ten severoamerický. To mě posunulo nejvíc.
Máte ještě nějaký hokejový sen, kterého byste chtěl v hokeji dosáhnout?
Vyhrát titul s Libercem…
Myslíte si, že jednou bude dres s Vaším číslem a jménem někde viset?
Bylo by to určitě ocenění, ale já nevím, jestli jsem tak dobrý hráč. Ale tohle je zase s tátou, tomu visí dres v Jihlavě, takže v tomhle mě zatím poráží, ale budu se víc snažit.
Jak to vidíte se životem po hráčské kariéře? Chtěl byste zůstat u hokeje?
Chtěl bych, ale nebude to úplně jednoduchý. Chtěl bych dělat to, co jsem dělal v Calgary, to mě neuvěřitelně bavilo. Takže rozvoj mladých hráčů, chodit s klukama občas na led, sledovat je při zápasech. Vím, že to není jednoduchý, protože jsem Evropan a dostat práci v nějakém klubu z NHL takový pozici není jednoduchý, ale snad mi pomůžou nějaké kontakty, a to zapálení do hokeje. A možná do budoucna začít s trénováním, ale na to mám teďka moc horkou hlavu a nemám na to takovou trpělivost.