Tereze Pištěkové je teprve osmnáct let, na kontě má ale sbírku několika hokejových úspěchů. Letos odstartuje svou druhou sezonu ve Finsku a z uplynulého šampionátu v kanadském Bramptonu odjížděla s bronzovou medailí na krku. V exkluzivním rozhovoru pro Milujeme Hokej jihočeská rodačka promluvila o životě na severu i o tom, jaké to je být v jedné lajně se svým hokejovým idolem.
Váš bratr Theodor je rovněž úspěšným hokejistou. Byl ve vaší rodině vždycky hokej sportem číslo jedna?
Myslím, že pro mě to tak bylo od prvního momentu. Hokej hrál Theo a kdysi i táta, takže jsem taky vždycky chtěla být hokejistkou. Tuším, že poprvé jsem šla v Českých Budějovicích a tehdy mě to moc nebavilo, protože to bylo čistě bruslení bez hokejek. Pak se postavilo Hokejové Centrum Pouzar. Do rodičů jsem tak začala tlačit, že by mě hokej bavil, že chci být jako brácha. Mamka byla ze začátku hodně proti, ta mě spíš viděla u gymnastiky. Nakonec jsem ale začala hrát a už mě to nepustilo.
Hrála jste s bratrem hokej už v dětství?
Na led jsem s ním a jeho spoluhráči nechodila, ale občas jsme si spolu zahráli třeba po tréninku, nebyl na mě zlej.
Máte bohaté zkušenosti s finským i českým hokejem. Vnímáte mezi nimi nějaké rozdíly?
V Česku jsem hrála s kluky, což je úplně něco jiného, než když potom ve Finsku hrajete proti dospělým hráčkám. Jenže ženský hokej v Čechách vás zatím moc nikam neposune. I proto jsem ráda, že jsem sem mohla jít a zlepšovat se, vyhovuje mi to tady.
Jak je to u vás s profesionalizací soutěže? Je vůbec možné, aby se u vás nějaká hokejistka živila čistě hraním hokeje?
Většinou tu hráčky mají práci bokem k hokeji. Možná hokejistky s více zkušenostmi ve Švédsku a Švýcarsku to mají nastavené jinak. Ale tady vás jenom hraní hokeje neuživí.
Sluší se poznamenat, že vydat se v sedmnácti na hokejovou cestu do Finska je velmi obdivuhodný krok. Jak to máte například s bydlením a studiem?
Byt nám hradí, bydlím ještě s jednou spoluhráčkou. Školu mám v Česku, studuji distančně.
Finky jsou velký hokejový národ. Jaká je návštěvnost na vaše zápasy?
Popravdě, ne moc velká. Přijde mi, že publikum tvoří převážně rodiče hokejistek. Po fanouškovské stránce to není nic extra.
Ve své první sezoně ve Finsku jste po boku Salonenové byla suverénně nejproduktivnější hráčkou TPS (46+26). Jak na tamní angažmá vzpomínáte?
Vůbec jsem nečekala, že se ten rok povede v takovém měřítku. Jsem moc ráda, že jsem do toho klubu přišla, protože mi to dalo znovu chuť do hokeje a začalo mě to zase víc bavit, bylo to opravdu fajn. Měly jsme dobrou lajnu, na ledě nám to klapalo.
Jak vlastně vypadá váš typický zápasový den?
Pro mě osobně se hrací dny nijak neliší od těch ostatních, byť samozřejmě na utkání se těšíte více jak na trénink, specifické rituály ale nemám.
Nově budete oblékat dres HPK, stejně jako Anna Vaníčková, Barbora Juříčková a Karolína Erbanová. Měly i ony značný vliv na váš příchod do organizace?
Věděla jsem jenom, že půjdu s pár hráčkami z TPS. Asi to tedy nebyl ten hlavní důvod, třeba o Aničce Vaníčků jsem vůbec nevěděla, ta podepsala až po mně. Ale samozřejmě je fajn mít tady další Češky.
Přála byste si českou útočnou formaci s vašimi krajankami?
Určitě by to bylo fajn, ale není to nic, na čem bych nějak speciálně trvala.
Zamiřme k reprezentaci, jejíž trenérkou je Kanaďanka Carla MacLeodová. Nenastávala občas v kabině jazyková bariéra?
Mluví se anglicky, a když třeba někdo něčemu nerozuměl, tak starší holky nám vždycky pomohly s překladem. Takže problém s komunikací není.
Na mistrovství světa jste se uchytila po boku Terezy Plosové, Kristýny Pátkové a kapitánky Aleny Mills. Jaká byla mezi vámi chemie? Hrát po boku dlouholeté opory ženské reprezentace musí být velká čest.
Terka Plosová je moje nejlepší kamarádka. Vždycky jsme spolu říkaly, jak by bylo krásné hrát s Alenou Mills v jedné lajně a dát s ní gól. A to se nám povedlo. Bylo to něco neuvěřitelného, hrozně krásný zážitek. Hrálo se nám s ní dobře. I Kristýnka Pátková je moc fajn člověk, takže chemie v sestavě byla dobrá.
Svou premiérovou branku na turnaji jste vstřelila proti Švýcarsku. Vzpomínáte si na tu akci? Potažmo máte doma schovaný puk?
Puk schovaný mám a celou akci si samozřejmě pamatuju, protože to byl náš gól. Alena to nahrála na Terku, Terka to nahrála na mě a já zakončovala. Bylo to něco neskutečného.
Závěrem moc děkuji za rozhovor a přeji nespočet úspěchů nejen na hokejové cestě!
Rozhovor zprostředkoval: František Kalina