• Čt. Lis 21st, 2024

Patrick Kane, symbol Chicaga! Kam vítr odvál poslední držitele Stanley Cupu?

Úno 26, 2024

Noc z neděle na pondělí se v Chicagu nesla v hokejovém duchu. Ke stropu United Center vystoupala sedmička zadáka Chrise Cheliose. Onu noc se ale do hájenství Hawks vrátila ještě jedna nesmrtelná legenda – Patrick Kane. Již pětatřicetiletý veterán, jenž se svými historickými výkony rovněž hlásí o zvěčnění na věčné časy. Vznikla kolem něj parta, která v průběhu několika let vybojovala tři Stanley Cupy. Kde je jim konec nyní, po deseti letech?

Chicago Kanea draftovalo jakožto svou první volbu roku 2007. Upřednostnili jej tehdy před Jakubem Voráčkem, Jamie Bennem či P. K. Subbanem. Americký forvard důvěrou nepohrdl, splatil ji s grácií. V rudém dresu za šestnáct let odehrál 1161 utkání, v nichž posbíral 1225 kanadských bodů (446+779). Produktivnější byl v historii organizace pouze Stan Mikita. Devětkrát se objevil na All-Star Game, roku 2008 vyhrál Calder Trophy za nejlepšího nováčka ligy. Do soukromé sbírky následně přidal Conn Smythe Trophy z roku 2013, o dva roky později získal Ted Lindsay Award a Hart trophy. K tomu všemu přidal celkem tři Stanley Cupy. Pohár, po němž sní každý kluk, jenž bruslí na zamrzlém jezeře. Na něhož nedosáhla tuna ikonických postav nejlepší ligy světa. Blonďatý útočník vytvořil s Jonathanem Toewsem, Mariánem Hossou či Patrickem Sharpem zkrátka legendární tým, který dominoval. Společnými silami malovali nyní již dospělým hokejovým fanouškům krásné dětské hokejové vzpomínky, bez ohledu na to, zda rudě oděným bruslařům fandili. Každý chtěl mít někdy v týmu Patricka Kanea či Coreyho Crawforda. Chicagu se přestavba nepovedla. Poslední Stanley Cup získalo v roce 2015. Pak se na klub začal pomalu snášet mrak nostalgie. I Kane nakonec z klubu odešel, když byl vyměněn do New Yorku Rangers. Skončila tak jedna velká hokejová kapitola. Kam ale zamířili další jeho geniální parťáci, s nimiž spolupracoval při posledním vítězném tažení?

(foto: Chicago Blackhawks)

Corey Crawford
Vysoký muž s ikonickým designem výstroje. To byl rodák z Montrealu. Hawks si jej vybrousili jako nádherný diamant, jenž po pár letech v AHL zazářil. Po odchodu skvělého Cristobala Hueta a Antti Niemiho se tehdejšímu benjamínkovi naskytla možnost role jedničky. Byl to risk, ale vyplatil se. V hlavním kádru se udržel deset let. Dvakrát zvedl nad hlavu Stanley Cup, dvakrát se rovněž mohl těšit z Jennings Trophy. Vychytal 260 výher a dalších 52 přidal ve vyřazovacích partiích, což je klubový rekord. Poslední sezona v celku, jenž jej draftoval, byla 2019/2020. Následně, jakožto volný hráč, podepsal slušnou dvouletou smlouvu s New Jersey Devils. Měl krýt záda Mackenzie Blackwoodovi. Situace se ale změnila, zkušený gólman se nakonec rozhodl, že další kapitolu do sbírky již nepřidá. „Chtěl jsem pokračovat v kariéře, ale mám pocit, že už jsem hokeji dal všechno. Usoudil jsem, že je načase skončit,“ uvedl tehdy médiím. Jeho role se zhostil tehdy nepříliš známý Scott Wedgewood.

Scott Darling
Ve stínu Crawforda nedostával příliš prostoru. Když už jej ale dostal, nezklamal. Možná i díky tomu zůstal v Chicagu další dva roky. V sezoně 2017/2018 zamířil za novou výzvou do Caroliny, kde se podělil o totožnou porci zápasů s tamní ikonou Camem Wardem. Na relativně zdařilou sezonu se mu navázat již nepovedlo, klub se jej nakonec zbavil, když ho vyměnil na Floridu za Jamese Reimera. U Panthers se nikterak neohřál. Tím pro něj americká mise skončila, ročník 2019/2020 figuroval v rakouském kádru HC Innsbruck. Stal se sice klubovou jedničkou, svezl se však s nepříliš dobrými výkony klubu. Z 33 zápasů pouze devětkrát slavil výhru, procentuální úspěšnost zákroků se mu zastavila na 89,8 %. Sen o návratu do NHL si nenechal zajít, opět to zkusil u Floridy Panthers, která tehdy byla vedena bývalým lodivodem Hawks Joelem Quennevillem. Místo se pro něj bohužel nenašlo, byl tak opět bez angažmá. 26. ledna se dohodl na zkušebním kontraktu s Rockfordem v AHL. Nastoupil do jednoho zápasu, v němž inkasoval pět branek z celkově 27 střel soupeře. 17. února s ním klub dohodu utnul. Darling se odebral do sportovního důchodu, na lední hokej nezanevřel, když se několikrát objevil v televizních hokejových studiích.

Duncan Keith
Keith se bez jakýchkoliv sporů a debat stal ikonou defenzivy Chicaga. Při cestě za třetím Stanley Cupem získal Conn Smythe Trophy za nejužitečnějšího hráče play-off. Pouze dvakrát za 23 zápasů usedl na trestnou lavici. Připsal si 21 bodů (3+18), v tabulce pravdy se udržel na solidních +16. Navíc to byl právě on, kdo ve finále propálil Bena Bishopa z Tampy Bay a stal se tak vítězným střelcem rudé krasojízdy. V prosinci 2018 se s Brentem Seabrookem stali první dvojicí beků a teprve sedmým duem v historii NHL, kteří spolu odehráli těžko uvěřitelných tisíc utkání. O tři roky později si vyžádal svůj odchod z organizace, aby byl blíže své rodině. Jeho novou destinací se stal McDavidův Edmonton, v jehož dresu dohrál svou bohatou kariéru.

Brent Seabrook
Poctivý dříč a neodmyslitelný parťák Duncana Keitha. To vše byl richmondský rodák, jenž na juniorských šampionátech jasně ukazoval své kvality, zejména důraz a klid při tvorbě hry. Proto naň Chicago ukázalo roku 2003 ze 14. pozice. Roku 2019 mu již bohatou kariéru zabrzdilo zranění, kdy se musel podrobit operaci kyčle a ramene. Dlouho usiloval o hvězdný comeback, když už k němu měl ale slibně nakročeno, plány mu zhatilo poraněný zad. Trojnásobný držitel Stanley Cupu tak v tichosti skončil, na led se již na profesionální úrovni nikdy nevrátil. Mezi lety 2021-2023 figuroval jako development coach u Vancouveru Giants v juniorské WHL.

Niklas Hjalmarsson
Švédský bek byl dalším borcem, jehož si Hawks vychovali přímo od draftu. Po zisku Stanley Cupu roku 2015 přidal další dvě sezony. Pak byl vyměněn do Arizony Coyotes za Connora Murphyho a Laurenta Dauphina. U Coyotes plnil roli asistenta kapitána svého krajana Olivera Ekmana Larssona. Naskočil do 198 klání. Po roční odmlce se vrátil do HV 71, v jehož dresu jakožto kapitán odehrál 17 zápasů.

David Runblad
Tvořil další skandinávskou skládačku v defensivě Hawks. V základní části mu chyběl jediný start k úctyhodné padesátce. Ve vyřazovacích bojích už naskočil pouze k pětici mačů. Jak šel čas, místo v sestavě hledal stále obtížněji. Další rok dostal šanci pouze devětkrát, větší porci zažil v záložním kádru na farmě a později u ZSC Lions, kam zamířil po předčasném konci v Chicagu. Ročník 2016/2017 byl pro něj vydařený. Řadil se mezi nejvytěžovanější beky, díky čemuž opět nabral herní pohodu a hlasitě se ucházel o místo na světovém šampionátu, kterému mu proteklo mezi prsty. Následně strávil pět let v ruské KHL. Ve třiatřiceti letech je jeho kariéra nadále aktivní, plní roli kapitána ve švédském MoDo Hockey.

Michal Rozsíval
Dvojnásobný vítěz Stanley Cupu a mistr světa z roku 2010. Od členství v Triple Gold Clubu jej dělil pouze mistrovský titul z olympijských her. Těch se zúčastnil “pouze“ roku 2014 v Sochi. Žal z neúspěchu s národním týmem jistě zahojil pozvednutý Lord Stanley nad hlavou. Český obránce přišel do Chicaga z Phoenixu, současné Arizony. Své místo v sestavě si držel stabilně. Kdo ví, jak dlouho by ještě v nejlepší lize světa figuroval, nebýt osudného zákroku dallaského Ritchieho. Po něm už zkušený bek hledal cestu zpět statečně, ale marně.

(foto: benesovsky.denik.cz)

Johnny Oduya
Spolehlivý seveřan se pravidelně řadil mezi základní stavební kameny sestavy Chicaga, přesto po navlečení svého druhého prstenu za vítěze Stanley Cupu změnil angažmá. Zamířil do Dallasu, s nímž se dohodl na dvouleté smlouvě. V úboru Stars potřetí v kariéře pokořil dvacetibodovou hranici, druhým rokem dokonce nosil A na hrudi. Přes to všechno se vrátil do Chicaga, kam byl vyměněn za Marka McNeila. Po konci ročníku jakožto volný hráč se svým současným zaměstnavatelem společnou řeč nenašel. Na jeden rok jej získala Ottawa Senators. Za hlavní město Kanady odehrál solidní porci zápasů, sezonu měl utnout ve Philadelphii. Nakonec tam ale zažil derniéru celé své kariéry. Tehdy již sedmatřicetiletý bek hned v prvním utkání za Flyers utrpěl zranění, po němž již do profesionálního klání nikdy nezasáhl.

Kimmo Timonen
Obrovský a neuvěřitelný příběh, které sportovní pero osudu napsalo. Timonen byl skvělý bek. Ve Philadelphii pravidelně atakoval padesátibodové hranice, byl spolehlivý dopředu i dozadu. Před startem ročníku mu byla diagnostikována krevní sraženina. Nejen nad jeho kariérou, ale nad celým životem, mu visely otazníky. Uběhlo více jak šedesát kol. Timonenovi svítila v kolonce odehraných duelů hořká nula. Za volby v draftu byl vyměněn do Chicaga Blackhawks. Dost lidí si přálo, aby zažil vysněný last dance. Už ale málo lidí věřilo, že se scénář snů vskutku naplní. V rudém dresu se opět vrátil do hry, odehrál 16 zápasů. O dva více přidal v bojích o všechno. Když zvedl Jonathan Toews pohár nad hlavu, jako první putoval právě k Timonenovi, jenž tak dojemně ukončil svou bohatou a obdivuhodnou kariéru. Tak utnul svou show tehdy poslední hrající borec v NHL z draftu 1993.

Kyle Cumiskey
Ve správný čas byl na správném místě. Draftován byl Coloradem, do kádru Avalanche se za šest roků stabilně nepropracoval. Zvolil proto švédskou SHL. Mnoho hráčů se po odchodu do NHL jen horkotěžko vrací. Cumiskeymu se to povedlo. Zaujal vedení Chicaga. V základní části sehrál pouze sedm střetnutí a málokdo by věřil, že jeho jméno bude vyryto do nejcennější hokejové trofeje. Přesto se tak stalo. Poprvé naskočil za Hawks ve finále konference. Tři duely sehrál i v samotném finále proti Tampě Bay. Poté se mu světová opona zatáhla, zbývající dva roky strávil o stupínek níže v Rockfordu. V sedmatřiceti letech nadále hraje, je členem Düsseldorfu v německé DEL.

Trevor van Riemsdyk
Naskočit z univerzitní ligy rovnou v NHL? To je řádný skok a pro člena aktuálně proslulé hokejové rodiny to byla veliká zkušenost. Po letech v University of New Hampshire, kde se řadil mezi nejvíce zářící prospekty, dostával postupně okusit atmosféru vysněné soutěže. V play-off se objevil čtyřikrát, ustál však hojnou konkurenci a strávil ve službách Chicaga další dva roky. Jeho výkonost i čas na hrací ploše rostl, čehož si všiml národní tým a povolal jej na mistrovství světa 2017. Aktuálně je ve dvaatřiceti letech bruslařem ve službách Washingtonu Capitals.

Jonathan Toews
Jen marně byste k Patricku Kaneovi hledali většího parťáka. Usměvavý forvard s ním na ledě pravidelně čaroval. Už roku 2008, kdy mu bylo pouze dvacet let, obdržel úlohu kapitána mužstva. Důležitou roli plnil hrdě patnáct let, nepočítaje ročník 2020/2021, jenž z osobních a zdravotních důvodů vynechal. Konkrétním zapříčiněním byl postcovidový syndrom a syndrom chronické imunitní reakce. Po návratu to již nebyl ten Toews, jenž sbíral přes padesát bodů, je ale obdivuhodná, jak navzdory narůstajícímu věku zvládal být mužstvu nadále užitečným. Za klub, pro něhož se stal velkou modlou, naskočil do 1067 střetnutí. Nasbíral v nich 883 bodů (372+511). V historické tabulce organizace mu náleží šestá příčka. Nechal za sebou taková jména jako Pit Martin či Jeremy Roenick. Loni si připsal bodů 31 za 53 zápasů, což je stále solidní statistika. Nyní je mu 35. Novou smlouvu již neuzavřel. Byl to moment, kdy se stará zlatá parta Chicaga definitivně rozpadla. Pakliže ale existuje hokejový bůh, vystoupají časem ke stropu tamní arény čísla 19 a 88. Dva nerozluční parťáci by tak byli opět spolu. Navždy.

Joakim Nordström
Nordström onen vítězný rok v základní části rozložil počet odehraných klání skoro rovnoměrně mezi Chicago a záložní Rockford, kde se mu relativně dařilo, v NHL byl jeho bodový příděl znatelně nižší, přesto stihl v play-off nastoupit k trojlístku zápasů. Jeho působení u týmu skončilo následující rok, kdy vedení potřebovalo získat drobet prostoru pod platovým stropem, z čehož vyústil Nordströmův odchod do Caroliny. Ve službách Hurricanes těžil ze svých zkušeností a herně pookřál, sic jeho produktivita nebyla nikdy astronomická. Dokázal si najít jiné způsoby, jimiž byl svému zaměstnavateli platným dílem do mozaiky. Kritika mnohdy upozorňovala, že nikdy nenaplnil potenciál, jenž ukazoval na šampionátu dvacetiletých. I tak se v nejlepší lize světa držel do roku 2021. Rok hrál v KHL, aktuálně figuruje pod taktovkou švýcarského Davosu, v němž plní roli asistenta kapitána.

Marián Hossa
Modla slovenského hokeje. První mistrovský titul slavil již v kanadské juniorce. Po draftování do prestižní NHL zvedl třikrát Stanley Cup nad hlavu. Do služeb Chicaga se přidal roku 2009, když přišel z Atlanty a za osm sezon nepoznal výrazné kolísání kvality. Neuvěřitelnou smůlou a nepřítelem mu byla specifická nemoc. Jeho tělo totiž zaznamenávalo alergické reakce na vlastní pot. Produktivní forvard přiznal, že problémy s kůží měl delší dobu. Přesto dlouho věřil, že by se ještě stihl objevit s indiánem na hrudi opět na hrací ploše. K tomu bohužel nikdy nedošlo. V listopadu 2022 se objevil na místě z jiných důvodů – Hawks vyřadili jeho číslo. Tehdy se stal teprve osmým hráčem v historii organizace, jenž se takovéto pocty dočkal.

Kris Versteeg
Draftován byl Bostonem Bruins, mezi hlavní medvědí smečku ale nikdy nenakoukl. Šanci mu dalo Chicago. Mnoha expertům se to nezdálo, krok se to ale ukázal jako brilantní. Ročník 2008-2009? 53 bodů. Produktivnější byli pouze Martin Havlát, Patrick Kane a Jonathan Toews. To je slušná společnost. Následně prostřídal tři další celky, aby se v průběhu sezony 2013/2014 vrátil a o několik měsíců později nad hlavu zvedl Stanley Cup. Byť nedostával takové herní vytížení, jaké by si asi přál, onen úspěch mu již nikdy nikdo neodpáře. Sezona 2017/2018 se mu v Calgary nevydařila, vydal se proto do KHL. V Omsku nebyl spokojený, klub jej navíc dlouho nechtěl pustit. Nakonec ale ročník 2019/2020 odstartoval v AHL. Jakožto kapitán Rockfordu to bral jako poslední šanci se ještě vrátit do NHL. Po šesti zápasech tuto snahu nechal být a vydal se za svým bratrem na Slovensko. Měl být spasitelem Nitry. Tím, kdo ji provede play-off až k titulu. Začal zdárně, hned při svém debutu si připsal asistenci, pak si ale přivodil zranění lokte. A když už se jej pustilo, poranil si kotník. Dlouho usiloval o co nejzdařilejší rehabilitaci, bolest se ale vydržet nedala a na led jej již nepustila.

Patrick Sharp
Sharp je jedním z mužů, kteří se vybaví všem zkušenějším milovníkům hokeje, když se řekne Chicago. Mládí strávil v univerzitní lize, kde si aktivitu držel stabilně. Nereprezentoval se na mládežnických turnajích, přesto se na draftu umístil relativně vysoko a postupně začal ukazovat, jak klíčový hráč v něm je. Ve Philadelphii si nevedl vůbec špatně, herní rozkvět zažil v Chicagu se třemi Stanley Cupy jako bonus. Právě zisk cenné trofeje roku 2015 bylo pro něj nejuctivější možné rozloučení s klubem, kde zažil nejlepší léta kariéry. Poslední tři roky působil v dresu Dallasu Stars. Kariéru ukončil v sedmatřiceti letech. Mimo tří prstenů se může těšit také z olympijského zlata a titulu z AHL.

Bryan Bickell
Stal se dalším velikým srdcařem, jenž si trofej zasloužil nesmírnou měrou. Vynechal totiž úvodní zápasy ve finále proti Tampě Bay, vinou již nesnesitelného vertiga, které způsobuje točení hlavy. Možná i to byl zásadní faktor, proč jeho produktivita postupně klesala. Finálovou sérii nakonec zvládl dohrát. Byly to však jeho poslední minuty na výsluní, jako by to snad měl krutý osud dopředu naplánované. V sezoně 2016/2017 se snažil prosadit u Caroliny, po 11 zápasech si ale připsal jediný gól. 10 zápasů odehrál na farmě, kde měl o tři body více. Žádný další kontrakt již trojnásobný vítěz Stanley Cupu nepodepsal. V tichosti utnul svou kariéru a dal přednost zdravotnímu stavu.

Brad Richards
Spolehlivý centr, jenž vždy odvedl svou práci. Do Chicaga přišel před startem úspěšného ročníku. Přitom poslední tři roky figuroval jako asistent kapitána v New Yorku Rangers a ani bodově si nevedl vůbec zle. Přesto se usadil u Hawks, a jelikož mu zdravotní stav neházel klacky pod nohy, bylo naň spolehnutí po celý ročník. V rozhodujícím měření sil, které Chicago ovládlo 2:0, nejprve asistoval na branky Patricka Sharpa a Patricka Kanea, čímž výraznou měrou podpořil výhru 2:0. Stanley Cup slavil symbolicky proti Tampě Bay, s níž se z oné trofeje radoval před deseti lety nazpět. Následně zamířil do Detroitu, v jehož oděvu si za 68 zápasů připsal 28 bodů, jeden další přidal v play-off, v němž Wings neprošli přes první kolo.

Teuvo Teräväinen
S vývojem finského prospekta Hawks nikam nepospíchali a nechávali jej zrát jako víno. Draftován byl roku 2012, sezonu 2013/2014 strávil ale takřka celou ve své vlasti. Za Chicago tehdy nastoupil do trojice utkání, o dvě více přidal níže v AHL, kde se již dočkal premiérových tref. Další rok již pendloval mezi AHL a hlavním týmem. Na kluzištích NHL se pomalu rozkoukával, v AHL byl již platným hráčem. V play-off vyletěl jako střela. Coby benjamínek si připsal solidních deset bodů, další rok byl v klubové produktivitě již na 7. místě. Poté jej získala Carolina, jejíž barvy hájí doposud.

Andrew Shaw
V klubu vydržel ještě rok po velkém úspěchu. Jeho kroky se ubíraly do Montrealu, kam byl vyměněn. Hlavně jeho třetí rok u Canadiens byl z osobního hlediska jeho vůbec nejzdařilejším. Přesto se na poslední dva roky vrátil zpátky do Chicaga, které jej opět získalo formou trejdu. Plnohodnotného návratu se bohužel nikdy neměl šanci dočkat. 13. března 2018 se totiž zranil v osobním souboji s Gregem Paterynem, kvůli čemuž se musel podrobit operaci kolene, navíc měl komplikace kolem otřesu mozku. Hned na úvod další sezony si přivodil další otřes mozku bez vidiny návratu. Právě otřesy mozku se staly důvodem, proč se nikdy naplno nevrátil. Naposledy jej diváci mohli vidět v sezoně 2021/2022.

Brandon Saad
Očekávání od něj byla onen rok veliká, nedařilo se mu je ale naplnit, vždyť za prvních třináct klání rozvlnil síť soupeře pouze jednou. Pak trenéři udělali klíčový krok, dali jej k Mariánu Hossovi a Jonathanu Toewesovi. Klíčové góly zvládal zaznamenávat ve všech fázích dlouhé sezony. Následně ale s vedením společnou řeč o novém kontraktu nenašel. Jeho služby si moc přál jeho rodný Pittsburgh, Saad dal ale přednost možnosti hrát v Colombusu, s nímž uzavřel šestiletou smlouvu. Hned při prvních momentech na ledu ale dostal pukem ošklivě do obličeje. Formou výměny se Saad do Chicaga přece jen vrátil a opět se uhnízdil vedle Jonathana Toewse. Jen Slováka Mariána Hossu symbolicky nahradil jeho krajan Richard Pánik. Sezona 2017/2018 pro něj začala nejlepším možným způsobem. Hatrickem srazil své rodné město, Pittsburgh. V Chicagu vydržel tři další ročníky. Aktuálně působí v jednatřiceti letech u St. Louis Blues.

Marcus Krüger
U Hawks zažíval krásné časy a nebylo se čemu divit, že si po průlomové sezoně přál zůstat. Z následujícího ročníku toho vinou zranění zápěstí, které si přivodil v zápase s Edmontonem, moc neměl. Když na scénu vstoupilo Vegas Golden Knights, dlouho se spekulovalo, že se stane jejich volbou v rozšiřovacím draftu. Tak se nakonec nestalo. Chicago jej tak poslalo do Caroliny, která ale vlastnila jen stín onoho Krügera, kterým kdysi býval. I on ohlásil návrat do Chicaga. Zranění se mu vyhýbala, nedokázal se ale dostat do herní pohody. Aktuálně je kapitánem švédského Djurgardensu IF.

Andrew Desjardins
Nikdy nebyl draftován. Přesto i on zvedl nad hlavu trofej, po níž prahne každý hokejista. Poctivý dříč vydržel následně u Hawks další dva roky. Poté o jeho služby nebyl zájem a od žádného jiného celku vážnější nabídku neobdržel. Zamířil tedy do německé DEL, v níž se roku 2019 těšil ze zisku mistrovského titulu. Jemu již sedmatřicet, přesto brusle na hřebík nepověsil. Je asistentem kapitána v rakouském Villacher SV.

Antoine Vermette
Do Chicaga byl v onen ročník vítězství vyměněn z Arizony, opačným směrem putoval Klas Dahlbeck. Musel snést jinou roli na ledě. Coyotes naň spoléhali, v Chicagu si musel vystačit s nižším časem na hrací ploše. První dvě kola play-off dokonce sledoval z tribuny. O to více si musel užít, když ve druhém prodloužení proti Anaheimu vsítil, za asistence Patricka Sharpa, vítěznou branku a stanovil stav série na 2:2. Jednalo se bezesporu o důležitý moment vyřazovacích bojů. Skvělým byl rovněž ve vhazováních. Když Hawks potřebovali získat puk, poslali Vermetteho do akce. Byť to vypadalo, že by souhra Vermette a Chicago mohla fungovat i nadále, zvolil návrat do arizonské smečky. Kariéru ukončil roku 2018 jakožto hráč Anaheimu Ducks.

Tohle byla parta hokejistů, která pobláznila město v Illinois. Která v průběhu pár let získala tři Stanley Cupy a namalovala tamním fanouškům nesmazatelné vzpomínky. Nutno uznat, že do seznamu nebyli uvedeni Ben Smith či Jeremy Morin, kteří do onoho play-off nezasáhli.

Nyní Hawks prochází složitým přestupem. Stane se Connor Bedard novou ikonou, kolem níž se postaví tým snů?

Autor: František Kalina

(foto: cbssports.com)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *