Lucie Velinská je teprve sedmnáctiletá hokejistka, která urazila řádný kus hokejová cesty. Z Karlových Varů se propracovala až do zahraničí. Své místo nalezla rovněž v kádru ženského národního týmu do 18 let, který ziskem stříbrné medaile pobláznil všechny milovníky ledního hokeje. Co bylo hlavním důvodem medailového úspěchu, ale i o životě v zahraničí, se nadějná obránkyně rozpovídala v exkluzivním rozhovoru.
Jaké byly vaše první hokejové krůčky v Karlových Varech?
Ráda na ně vzpomínám. Začínala jsem, když mi bylo 4-5 let, zůstala jsem tam do 8. třídy. Vždycky tam byly skvělé podmínky a i na kluky jsem měla štěstí, byli vždycky hrozně fajn, nebyl s nimi žádný problém.
Jaký je to pocit, když vám po letech tleská při ceremoniálu celá KV Arena?
Už to, že si mě tam pozvali, byl úžasný zážitek, za který jsem moc ráda. Původně jsem měla odlétat zpátky do Kanady, ale nakonec jsme to přesunuli právě díky této pozvánce. To jsem si říkala, že nesmím vynechat. Užila jsem si to.
Hrála jste odmala s kluky, berete to jako výhodu svým stylem?
Má to své pro a proti. Já jsem z toho asi vyčerpala vždycky spíš ty pozitiva. Hokejově je to rozhodně dobré pro rozvoj, co se bojovnosti týče. Chcete být lepší jak ostatní, už jen proto, že je těžké se klukům vyrovnat. To vás motivuje se furt posouvat. Je to benefitem, akorát postupem času už je to pak těžší. Když mě bylo 14-15, tak kluci začínali být větší a pak je to hodně o té fyzické stránce.
Co rozhodlo, že jste se vlastně dala na hokej?
Ono to bylo docela omylem. Ve třech letech jsem začínala a o dva roky později, když ségře byli tři roky, jsme v tom byly spolu. Začínaly jsme v menším městě nedaleko Karlových Varů. Tam jsme chodily na školičku bruslení. O ty dva roky později přišli rodiče mého bratrance, který teď hraje hokej ve Finsku, že ho dali na přípravku do Energie a ptali se, jestli to nechceme zkusit taky. Rodiče to vzali jako super nápad, jak se naučit i na hokejových bruslích. Začínalo se tam od úplných základů a postupem času se dostávají hokejky a tak. No a se ségrou nás to bavilo a zůstali jsme u toho doteď. Už to bude dvanáct let. Byl to omyl, ale jeden z lepších omylů (úsměv).
Vy jste na bekovi. Dřív v Česku musely některé hráčky chodit právě do obrany, jelikož tato pozice zkrátka chyběla. Tlačilo vás to někdy dopředu, nebo jste radši vždycky spíš bránila?
Ještě na mini hokeji jsem chtěla spíš útočit, ale to jsme byli ještě malinký. S přechodem na velké hřiště jsem se do obrany postupně stahovala, protože mě to bavilo víc no a žáky už jsem odehrála celé v obraně. Až druhým rokem ve Finsku se mě trenér zeptal, jestli bych to nechtěla zkusit na křídle a nakonec jsem zkusila i centra, což bylo komplikovanější, jelikož jsem se musela naučit buly, která jsem nikdy předtím nedělala, takže to trošku trvalo. I tady v Kanadě za mnou přišly trenérky, že ve mně vidí i možnou posilu do útoku, že by to chtěly zkusit. Před odletem na mistrovství jsem tak střídala obranu s útokem. Baví mě obojí, ale bek mě táhne víc.
Do Finska jste se vydala v patnácti. Jak složité rozhodnutí to tehdy bylo?
Bylo mi čerstvě patnáct, jelikož mám narozeniny v květnu a Finsko se rozhodlo v červnu. V tu dobu jsem zažila změnu trenéra po třech letech. Ten bohužel neměl moc v oblibě hokejistky u kluků. Dal mi najevo, že buď budu hrát místní ligu, nebo budu muset hrát s o dva roky mladšími hráči, což pro mě nebylo moc přínosné, protože jsem si přála se dostat do reprezentace do šestnácti let a potřebovala jsem zázemí, díky němuž bych se mohla posouvat. S rodiči jsme hledali možnosti a naskytlo se právě finské RoKi. Šla jsem na měsíční tryout, v němž byla letní příprava i s ledem. První měsíc byl se mnou táta. V září jsem ale měla nastoupit do prvního ročníku na gymnázium, což bylo komplikované a řešilo se, zda vůbec kvůli škole budu moct v zahraničí zůstat. Na konci srpna jsem se vrátila, to mě dokonce vzali i do mládežnické reprezentace na kemp. Po něm jsme řešili školu, zda by byli ochotní svolit mi individuální plán. Bylo to náročné, ale nakonec s tím souhlasili a ke konci záři jsem odletěla začít sezonu. No a byla jsem tam dva roky.
Jak jste to měla s bydlením?
V klubu jsme byly dvě Češky. Žila jsem v bytě, který koupil táta oné holčiny. On se tam střídal s jeho manželkou a byli naším dozorem, takže úplně sami jsme nebyly. Až ke konci jsme bydleli sami. Obecně od těch patnácti se sama o sebe starám, uklízela jsem, vařila jsem no a dělala vlastně všechny věci v domácnosti. Je to velká zkušenost se takhle o všechno bez rodičů postarat. Bylo to ze začátku obtížné, ale nějak jsem to zvládla.
Chtěl jsem se zeptat, jak vás angažmá posunulo po sportovní stránce, ale něco takového člověka jistě posune ve všech směrech, viďte?
Přesně tak. Hokejově to bylo něco jiného, navíc jsem hrála s o dost staršími hráčkami, jelikož se jednalo o nejvyšší finskou ligu, rozdíl tam byl klidně o čtyři roky. Dalo mi to šíleně moc. Ve Finsku jsem se naučila žít sama na sebe, což je pro člověka v patnácti letech velký zlom.
Byla česká spoluhráčka velkou oporou?
Určitě, bylo super, že si s někým můžu pokecat v mateřském jazyce. Měly jsme tam ještě jednu Slovenku, takže to bylo taky fajn. V kabině jsem každopádně slýchala i čtyři jazyky denně, takže to bylo místy náročný. Čeština byla vždycky fajn.
Naučila jste se něco Finsky za ty roky?
Já jsem měla online kurz z finštiny před odletem. Snažila jsem se pochytit alespoň fungování gramatiky. Je to náročný jazyk. Teď už ji ani moc neslýchám, asi bych si na nic moc nevzpomenula, ale snažila jsem se posouvat přes Duolingo no a přímo ve Finsku jsem se hlavně snažila porozumět, o čem se baví.
Říká se, že každá národnost je něčím charakteristická. Dají se nějak popsat lidé ve Finsku?
To je individuální. Ale co jsem zpozorovala, tak většina se zdá být stydlivá, ale postupem času se vám začnou otvírat a pak už nepřestanou, ale někteří se samozřejmě styděli třeba i mluvit anglicky a raději řekli, že nerozumí. Ale celkově jsou tam hrozně milí lidé. Vždycky se snažili pomoct, když jsem byla třeba v obchodě a tak.
Následně jste šla do Kanady. Jak je tam obtížné skloubit studium a hokej?
Hlavním důvodem k tomu bylo právě skloubení studia a hokeje. Individuální plán byl náročný kvůli roku, kdy jsem byla na mládežnickém mistrovství světa a nemohla jsem se tak dostavit do Česka před pololetním vysvědčením na zkoušky, takže jsem měla strašně moc neklasifikovaných předmětů a pak jsem se domů vracela až v dubnu a musela jsem si dodělat na gymplu de facto obě pololetí. Takže místo toho, abych si užívala návrat za rodinou, tak jsem se furt stresovala kvůli škole, bylo to opravdu nepříjemné. Dělala jsem školu většinou až do léta, bylo toho strašně moc a s rodiči jsme přemýšleli, jak by to šlo vyřešit lépe. Původně jsme zvažovali dálkovou školu na Kladně, ale já už si přála spíš denní studium. V tom případě byla reálná pouze anglicky mluvící země. Spojili jsme se s agentem a hledali jsme možnosti mezi Kanadou a Amerikou, možnosti byly všude a po skoro tři čtvrtě roce vyhrála Balmoral Hall School.
Máte tam studijní uniformy?
Máme. Je to soukromá škola pro holky, takže tam nejsou žádní kluci, což bylo původně zvláštní, protože jsem byla zvyklá chodit do školy s hokejisty, ale ta škole je moc super. Zrovna ty uniformy mě teda trošku občas štvou, ale dá se to zkousnout.
A tam už chodíte denně?
Přesně tak. Funguje to tak, že jsou tam povinné a volitelné předměty. Mezi těmi povinnými mám angličtinu, historii Kanady, matematiku a sport. Z těch volitelných jsem si vybrala biologii, chemii a výtvarku, protože základní školu mám uměleckou a chtěla jsem mít něco rekreačně k hokeji. Biologii a chemii jsem si poté vybrala, jelikož bych se tím chtěla zaobírat i dále na univerzitě.
Troufnu si říci, že angličtina pro vás již není problém?
To mě mile překvapilo – po příletu jsem byla zničená, protože let sem trvá přes čtyřiadvacet hodin určitě a i po tom, co jsem byla unavená a trenérka mě vezla k rodině, u níž občas přebývám, tak jsme se bavili v autě a chválila mě za jazyk, což mě hrozně mile překvapilo, stejně tak později spoluhráčky mě rovněž chválily. I v tomhle mi tedy angažmá v RoKi pomohlo, protože jsem byla vždycky spíš introvert co se bál mluvit, což pak úplně nejde, pokud se o sebe chcete v cizině postarat. Teď ve škole už tedy problém nemám, snad jen třeba v biologii naučit se odborné názvy je komplikovanější.
Je tedy možné, že jste se spoluhráčkami v jedné třídě?
Jsem. Tým funguje pro hráčky od deváté do dvanácté třídy. V Kanadě mají totiž o rok méně studia, základní škole zde stále trvá osm let. Správně bych měla být v maturitním ročníku, ale jsem o rok níže. S rodiči jsme si řekli, že alespoň mám prostor se hokejově ukázat, nemluvě o vybírání další univerzity, což je vždy složitý proces. V Česku bych stejně chodila do třeťáku. Co se spoluhráček týče, v mojí třídě je nás myslím sedm celkově, což je fajn, že tam jsme s holkami z hokeje.
Rozumíte si na ledě i mimo něj?
Rozumíme, ponorková nemoc tu nepanuje. Je to samozřejmě individuální. Zase je pravda, že když jsem odlétala domů na vánoce, tak jsem ji možná začínala pociťovat, protože jsem tu byla dlouho, ale jinak si rozumíme.
Jedná se o studentskou ligu, kterou s vaší školou aktuálně hrajete?
Jde o kanadsko-americkou středoškolskou ligu.
Vnímáte nějaký rozdíl mezi JWHL a nejvyšší finskou ligou?
Ten největší je v tom, že tady jsou hráčky v mém věku. Ve Finsku tam samozřejmě byly spíše dospělé. Tady je to více bojovnější a rychlejší.
Již jste zmiňovala, že letošní stříbrné mistrovství světa nebylo vaše premiérové. Brala jste to jako výhodu?
Řekla bych, že to byla obrovská výhoda. Minulý rok jsem byla šíleně vystresovaná. Byla to velká věc, věděla jsem, že se od nás hodně očekává. Hodně jsme se na to připravovaly. V průběhu loňského turnaje jsme navíc měly problémy s nemocemi a hodně holek kvůli tomu nemohlo hrát. Letos jsem již věděla, co a jak a jela jsem s tím, že chci i těm mladším holkám pomoct. Ukázat jim, že tady pro ně jsme.
Mluvíte neuvěřitelně týmově. Byla týmovost to, co vám pomohlo projít přes smolný začátek až k medailím?
Určitě. Ten tým byl úžasný. Bylo tam dost holek, co jely poprvé, ale od začátku jsme na ledě i mimo něj fungovaly skvěle. Všechny holky jsme mezi sebou měly skvělé vztahy, na ledě to pak fungovalo o poznání lépe. Povzbuzovaly jsme se, když nebylo nejlépe. Byl to klíčový moment, který nás dovedl až do finále.
Proti Německu jste dala důležitý gól na 3:0. Vzpomínáte na něj občas?
Bylo to úžasný, byla jsem za něj hrozně ráda. Loni jsem dala svůj první za osmnáctku a letos jsem si to zopakovala, navíc to byla opravdu pěkná akce, takže jsem ráda, že to takhle vyšlo a že to pomohlo týmu k výhře.
Máte puk někde schovaný?
Tenhle zrovna ne, ale ten s premiérovým gólem samozřejmě mám a je tady v Kanadě vystavený. Je to moment, na který ráda vzpomínám.
Co medaile, našla někde své místo?
Našla, taky ji tu mám vystavenou spolu s dresem na intru.
Jak na ni teď pohlížíte? Cítíte furt mírné zklamání, nebo to již berete jako úspěch?
Smutek už necítím. Já tomu nemůžu uvěřit a sem tam na to hrozně ráda vzpomínám. Bylo to neskutečné, beru to jako veliký úspěch, co se neděje každý den. Budu si toho nadosmrti vážit. Navíc to pro mě byla poslední možnost se na osmnáctkách ukázat, o to větší radost z toho mám.
Očarovaly jste celé hokejové Česko. Jste člověk, se kterým sociální sítě nic nedělají, nebo se jim přes turnaj vyhýbáte?
Ono je těžké něco nečíst, protože to bylo všude, nešlo si toho nevšimnout. Samozřejmě, že tam byly nenávistné komentáře, toho se člověk nezbaví, ale ty pozitivní komentáře udělaly vždycky hroznou radost, ať už to byla rodina nebo fanoušci. Já jsem naopak za tu podporu byla ráda. Jako tým jsme si toho hodně vážily, že jsme byly takhle sledované a že se finálový zápas dokonce vysílal.
Rozjela se nejvyšší ženská hokejová liga – PWHL, ženská verze NHL. Pokud máte čas, sledujete ji?
Musím se přiznat, že celý zápas jsem zatím neviděla. S holkami na mistrovství jsme koukaly na několik sestřihů, protože tam hrají holky ze seniorské české reprezentace. Ale tady v Kanadě je to populární, lidé na to koukají. Jakmile budu mít čas, určitě se ráda podívám. Já jen teď byla pryč mimo Kanadu, tak musím dohánět povinnosti.
Láká vás někdy si ve Winnipegu zajít na hokej?
Zrovna já mám nejbližší PWHL v Minneapolis, kde jsme shodou náhod o víkendu byly, ale bohužel se zrovna nehrálo, což byla škoda, ale zašly jsme alespoň na univerzitu v Minnesotě, což byl pro mě první zápas NCAA. To je můj další cíl, dostat se do NCAA divize 1 a hrát univerzitní ligu. Musím říct, že jsem nečekala, jak moc mě to bude bavit, ten hokej byla zábava sledovat. Plno krásných rychlých akcí a atmosféra v hledišti byla taky úžasná.
Máte přímo vyhlídnutou univerzitu?
Upřímně, dlouho jsem zvažovala právě univerzitu v Minnesotě. Potom jsem nějak směřovala k Michiganu, jenže to bylo spíše z akademického hlediska, navíc jsem pak zjistila, že tam není ženský tým v divizi 1, takže jsem říkala, že se poohlédnu po jiné univerzitě s touto ligou.
Kdybych se měl zeptat, kde se kariérně vidíte za šest let, kde by to bylo?
To by mohlo být v předposledním ročníku univerzity, kde bych chtěla studovat biochemii či atletickou terapii, nebo něco v tom stylu. Přála bych si mít pár startů za seniorskou reprezentaci. Uvidíme, jak to všechno půjde, ale tohle by byl velký sen.
Držím moc palce a mnohokrát děkuji za rozhovor.
Rozhovor zprostředkoval: František Kalina