Adamu Petříkovi je teprve šestadvacet let, přesto se již naplno věnuje brankářskému řemeslu a z jižních Čech se propracoval až do jihlavské Dukly, kde se věnuje akademickým brankářům. Pod rukama mu ale prošel například David Rittich nebo Oliver Šatný. Co všechno obnáší role trenéra brankářů a jaké to je spolupracovat s profesionálem z NHL, o tom všem se rozpovídal Adam Petřík v exkluzivním rozhovoru pro Milujeme Hokej.
Vy sám máte za sebou hokejovou kariéru. Jak na ni vzpomínáte?
Byla to velká část mého života, ale upřímně, ono vlastně není moc na co vzpomínat, protože ta kariéra byla relativně krátká. Hlavní pro mě bylo dostudovat a obecně se dokázat osamostatnit. Proto jsem půl roku strávil v Anglii.
Studoval jste na zdravotní škole, věnoval jste se alespoň krátce této profesi, nebo jste se rovnou vydal na trenérskou dráhu?
Oboru jsem se vůbec nevěnoval. Maximálně když byla složitá situace ohledně Covidu v bechyňském domově, byl jsem tam tehdy dobrovolníkem, limitoval je totiž nedostatek personálu. Prostě jsem chtěl pomoct. Obecně ale cítím, že to není práce pro mě a klobouk dolů před všemi zaměstnanci, je to náročná práce, kterou si jen málokdo dokáže vůbec představit.
Máte nějakého svého pracovního idola?
Kdybych měl zvolit jedno jméno, bez váhání řeknu François Allaire. To je naprosto neuvěřitelný člověk, se kterým jsem měl to štěstí s ním mluvit. Má neuvěřitelné zkušenosti. Dlouho působil v Montrealu, trénoval pod ním například Patrick Roy, posledně působil u Floridy Panthers. Je to Kanaďan tělem i duší, naprostý mistr svého oboru ve všech směrech, což už několik let dokazuje.
Povolání trenéra brankářů je nezbytnou součástí klubů, přesto je tato profese mnohdy přehlížena. Jak tedy vypadá jeden váš pracovní den?
Se zmíněnou přehlížeností bohužel souhlasím, do jisté míry je tato profese pomalu stejně důležitá jako role hlavního trenéra. Na druhou stranu musím uznat, že minimálně u nás v Česku už to není tak velká neznámá, z čehož mám radost. A jak vypadá jeden můj pracovní den? To se vlastně nedá říct, protože každý den je úplně jiný. Denně sleduju videa nejen mých brankářů, ale i z ostatních lig, dost možná si k pár videím sednu i teď po rozhovoru (úsměv). Sezona navíc jede šíleným tempem, dohrajete zápas a za dva dny je už třeba hodit ho úplně za hlavu, protože vás čekají další tréninky a příprava k následujícím duelům.
Je ve vaší moci nominace jedničky na daná utkání?
To se tak úplně říci nedá, viz poslední mistrovství světa, do něhož naskočili všichni tři brankáři. Hlavní trenér to s námi samozřejmě může konzultovat, ale finální verdikt vznese vždy on a má na to plné právo.
Upravujete svým svěřencům třeba i jídelníček a režim do posilovny?
To už ne. Máme veliké štěstí, že má náš klub k dispozici mladé fyzioterapeuty. Jsou to úžasní kluci, otevřeni všem možnostem. Bohužel hodně klubů tyhle důležité profese postrádá a je to velká chyba, tělo sportovce to jednoduše potřebuje, jinak nemá šanci podávat stoprocentní výkon deset měsíců v kuse.
Každý brankář je v něčem jiný a tudíž vyžaduje možná lehce odlišný přístup. Je i toto aspekt, díky kterému vás vaše práce tak baví?
Rozhodně. Každý gólman je naprosto odlišný stylem chytání ale i povahou. Já sázím na přátelský kolektiv. Snažím se tu pro kluky být, ať už je trápí cokoliv, vždycky za mnou můžou přijít. Ukázkovým vzorem je třeba Filip Maláč, který je velikou budoucností nejen jihlavského hokeje. Narovinu jsme si dokázali říct, co jeden od druhého očekáváme. Úspěch juniorky Dukly pak z osmdesáti procent zařídil právě Filip, on je prostě neskutečně pracovitý, volali jsme spolu i ve tři hodiny ráno.
Obecně se říká, že dobrý trenér by měl být i dobrý psycholog. Hádám, že u vašeho řemesla to platí dvojnásob, viďte?
Rovnou osminásobně. Pořád se tu psychologickou roli vlastně trošku učím. Jsem hodně soutěživý typ, prostě chci vyhrávat, miluju tu následnou euforii z úspěchu. Na tréninku třeba mnohdy nevidím ta drobná zlepšení kluků, protože se prostě vidíme na denní bázi, pořád je samozřejmě co zlepšovat. Ale když pak přijde člověk, který toho kluka neviděl dejme tomu půl roku a má z jeho pokroku radost, rázem to taky vidím a těší mě to. A jak již padlo, každý gólman je úplně jiný člověk. Mám třeba kluka, kterého když zasypu slovy, jak to bude těžký a jak na to nemá, tak to je přesně to co on chce a dokáže ho to namotivovat k fantastickému výkonu. Samozřejmě to ale běžně nepraktikuju, zase mám třeba brankáře, který by to neustál a naopak potřebuje podporu v pozitivním slova smyslu. Takže ano, i v tomto ohledu je práce velmi zajímavá.
Pracovní zkušenosti máte s brankáři, kteří odchytali stovky zápasů, ale i s těmi nejmenšími. Lákala by vás ještě práce s dětmi, nebo preferujete již dospělé gólmany.
Každý trenér to má jinak. Mě trénování dětí bavilo, ale myslím, že to není úplně pro mě, protože jsem hodně detailista. Lpím na drobnostech, které s dětmi samozřejmě diskutovat nemohu, protože ty zase potřebují dohánět jiné základy, jako je třeba styl bruslení.
Co se dětí týče, smutnou realitou nejen u sportu je, že si rodiče chtějí plnit své sny skrz potomka. Setkal jste se s tím taky? Může to dítě hokej i tak bavit?
Netýká se to jenom sportu, to je všeobecný problém, takže ano, i já jsem se s tím setkal a bylo mi z toho smutno. Když jsem byl dítě já, táta mě vedl ke všem sportům. Uměl jsem tak s míčem na ragby, dovedl jsem kopnout do fotbalového míče i vzít hokejku do ruky. Je to všestrannost, která dnešním dětem bohužel schází. A osud takových dětí? Jasně, vždycky se do toho sportu může zamilovat a uspět, ale většinou se tomu sportu nijak nevěnují klidně už ve dvaceti, protože prostě nejsou zvyklí makat.
Máte nějaký svůj tréninkový systém, který postupně inovujete?
Určitě. Ať si říká kdo chce co chce, hokej je prostě sport, který se neuvěřitelně rychle vyvíjí. Když se hokej jako takový posune o jednu příčku, brankáři se musí posunout o dvě příčky, protože to oni jsou těmi postavami, které mohou zahýbat i těmi nejvyrovnanějšími zápasy. Klíčové je nebát se nových věcí, naopak, vidět v nich příležitosti. A také umět naslouchat gólmanům, co třeba potřebují a v čem se cítí nejistí.
První větší angažmá jste zažil v Táboře. Jak na tehdejší spolupráci s brankáři vzpomínáte? Jste nadále v kontaktu?
Ano, s klukama si občas napíšeme. Na ty časy vzpomínám samozřejmě krásně. Byť jsem byl de facto pořád na zimním stadionu, neuvěřitelně mě to bavilo a jelikož si ještě něco přivydělám focením dronem, začal jsem se tehdy v Táboře živit mou vysněnou prací. Táboru bych první ligu přál, předloni mu to uteklo až ve finále se Šumperkem. Tábor je klub, který si ten postup opravdu zaslouží. Fanoušky i zázemí má na výborné úrovni.
Jak se zrodil váš odchod do Jihlavy?
Byl jsem tehdy bez smlouvy a Dukla se ozvala s návrhem, který mi přišlo hloupé odmítnout. Jsem tu opravdu spokojený, jednání zde probíhají na nejlepší úrovni, dokonce mi i zařídili byt, který mám momentálně kousek od zimního stadionu.
Jak se ti s jihlavskými brankáři spolupracuje?
Úžasně, už jsem tu kluky stihl dost poznat kdo jaký je a můžu říct, že jsou to všechno pracovití borci. Jak už jsem říkal, ukázkovým příkladem je Filip Maláč, který je svou pracovitostí neuvěřitelný a i po lidské stránce jsme si opravdu sedli.
Pod vaší taktovkou se připravuje i David Rittich. Jak vznikla tato spolupráce?
David se s Duklou připravoval pravidelně, letos jsme se konečně poznali a hrozně jsem si ho oblíbil. On má možná lehkou pověst frajírka, můžu ale zaručit, že je to neuvěřitelně hodný člověk, od něhož jsem se já sám dost naučil. Nebojí se s čímkoliv ozvat, zároveň je ale otevřen všem možnostem. Dost lidí si říká, zda vytlačí Phoenixe Copleyho. Já ale věřím, že David se klidně může stát jedničkou Kings. Jeho příprava na ledě i mimo něj je prostě neuvěřitelná, ten kluk je na tom bruslařsky nejlépe snad za celou svoji kariéru.
David Rittich ale není jediným brankářem s reprezentačními zkušenostmi, s nímž jste spolupracoval, že?
To ne, v kontaktu jsem byl třeba s Dominikem Pavlátem, který se chystal na development camp, nebo Jakubem Škarkem. To jsou taky úžasní kluci. Jak tak vzpomínám, já mám vlastně na brankáře štěstí, protože na všechny vzpomínám rád. Dominik hokeji s celou rodinou obětovali neskutečně moc a Jakub je též neuvěřitelný pracant. Porovnat současného Jakuba Škarka třeba s juniorskými šampionáty pár let dozadu? Je to úplně jiný gólman, v AHL udělal neskutečný progres, je rychlý a má skvělý postřeh. Snad se šance v NHL dočká, za všechnu tu tvrdou práci by si ji zasloužil.
Být trenérem brankářů je rozhodně nádherné povolání. Znáte se už s nějakými vašimi pracovními kolegy? Co byste doporučil začínajícím trenérům gólmanů?
Je třeba si uvědomit, že český rybníček je opravdu malý. Znám se snad se všemi trenéry brankářů u mužstev soupeře, dost tomu napomáhají různá sezení, kde se logicky potkáme. Neříkám, že se se všemi máme rádi, to tak není v žádném kolektivu, ale mohou z toho vzniknout neuvěřitelně příjemné debaty, které vedu třeba s panem Maříkem. Mou oblíbenou vzpomínkou je, když jsem byl s trenérem ze Slovenska a pár trenéry z Kanady u stolu a drobný detail o chytání jsme rozebírali přes půl hodiny určitě. Poslechnout si pohled a názor ostatních lidí z vaší profese je neuvěřitelně obohacující a zajímavé. Noví trenéři brankářů ať určitě začínají u dětí, to je nejvíce ideální proně.
Jeden čas panovalo přesvědčení, že všichni gólmani musí být velcí jako Ben Bishop, jinak nemají šanci. Nyní v NHL září relativně malý Juuse Saros, který vše kompenzuje excelentním pohybem. Existuje tedy vůbec nějaký brankářský trend současnosti?
Teď už to opravdu není tak jednoduché. Takový Vasilevskij z Tampy Bay je sice obrovský, ale zároveň je schopný předvádět neuvěřitelné gymnastické zákroky. Saros je sice malý, ale vidí každý puk, on je opravdu hvězda ligy. Vzhledem k tomu jak rychle úroveň hokeje roste, musí růst i výkonost brankářů. Každý gólman prostě musí mít něco, v čem bude dominovat. Takže ne, jak ukazuje Saros, dva metry nejsou extrémně důležité, byť je to samozřejmě vždy k dobru.
Máte v NHL nějakého oblíbeného gólmana?
Mám rád mladé kluky, kteří se postupně hlásí o slovo, to je třeba Spencer Knight nebo Devon Levi v Buffalu. Věřím, že budou postupně zrát a časem v lize odstartují novou generaci skvělých brankářů.
A na jakých brankářích jste vyrůstal?
Rozhodně Carey Price v Montrealu, to je velká srdcovka. Závěrem moc děkuji za rozhovor a přeji mnoho čistých kont vašim svěřencům!
Rozhovor zprostředkoval: František Kalina