Hokejový svět přišel o další z legend. Ve věku 84 let ho opustil jeden z nejlepších zástupců nejrychlejšího sportu planety. Řeč je o BOBBYM HULLOVI, kanadském levém křídle, který se v historických tabulkách střelců NHL nachází na 18. místě. Už jenom fakt, že je dvojnásobným vítězem Hart Memorial Trophy a trojnásobným držitelem trofeje pro nejlepšího střelce základní části NHL, vypovídá o jeho dovednostech.
Bobby Hull se narodil 3. ledna 1939 v dnes již vylidněném městečku Point Anne v Ontariu, ale jeho předkové pocházeli ze Slovenska. S hokejem začal v blízké obci Belleville. Ve svých patnácti letech se přesunul do klubu Woodstock Warriors, se kterým hrával juniorskou OHA-B ligu. O rok později dokázal dokonce i ontarijskou druhou nejvyšší juniorskou ligu vyhrát. V té první reprezentoval barvy Galt Black Hawks a St. Catharine Teepees. Celkově tu odehrál 112 zápasů a u jeho jména svítí bilance 44+35.
Jeho výjimečných čísel si všimlo i vedení Chicaga Blackhawks, které nezaváhalo a v roce 1957 s ním podepsalo nováčkovskou smlouvu. A hned ukázal, proč dostal od klubu důvěru. V první sezóně nastřílel 13 gólů a na 34 jich přihrál a skončil celkově druhý v hlasování o Calder Memorial Trophy. Na zádech oblékal nejprve číslo 16, později upřednostnil 7, ale nakonec skončil u 9, se kterou se inspiroval u svého idola Gordieho Howea a se kterou se zapsal do dějin. Ve svém třetím ročníku dokázal dosáhnout na svoji první Art Ross Trophy s nasbíranými 81 body.
Největší trofej ale získal o rok později. I když pro Černé jestřáby nebyla základní část zářná a skončili čtvrtí se ztrátou 26 bodů na první Montreal, semifinálová série s Canadiens byla vyrovnaná. Za stavu 2:2 na zápasy ale klub od Michiganského jezera přidal na obrátkách, následující dvě utkání opanoval poměrem 3:0 a postoupil do finále. Tam na něj čekal Detroit. I přes to, že na papíře byli outsidery, s Red Wings drželi krok do remízového stavu 2:2. Ale stejně jako v semifinále se parta okolo vražedné dvojice Bobby Hull a Stan Mikita kousla, následující dvě měření sil zvrátila na svoji stranu a po 23 letech se Chicago radovalo ze zisku svého historicky třetího Stanley Cupu.
Bobby Hull strávil v Illinois ještě 11 sezón a nepřestával udivovat hokejové fanoušky, kteří si ho díky jeho umění zamilovali. 12. března 1966 se v zápase proti Rangers stal historicky prvním hokejistou, který v jednom ročníku NHL zaznamenal více než 50 vstřelených branek a po jeho trefě následovala od jeho příznivců sedmiminutová standing ovation. Takovýchto roků si na své konto připsal celkem 5. Za své kariéry si připsal i rekord za nejvíce bodů v základní části NHL, přesněji jich bylo 97, ale o tři roky později byl rekord překonán Philem Espositem.
I přes jeho dech beroucí výkony se mu nedostalo takového platu, se kterým by byl spokojený. I to byl jeden z důvodů, proč ho zlákala konkurenční WHA a v roce 1972 podepsal s Winnipegem Jets smlouvu na pět let, díky které si ročně přišel na 250 tisíc dolarů a k tomu dostal podpisový bonus milion dolarů, což na tehdejší poměry byla absurdně přehnaná částka. Ani přesun do jiné ligy nezastínil jeho formu. I když jeho přestup byl soudně vyšetřován, hned v prvním roce se stal držitelem poháru pro nejlepšího hráče ligy. Během sedmiletého působení v organizaci Jets přepsal veškeré historické tabulky, až na jeden případ se dostal přes hranici 100 bodů a dvakrát pozvedl nad hlavu AVCO Cup, pohár pro vítěze WHA. Spolu se švédskými spoluhráči Andersem Hedbergem a Ulfem Nilssonem tvořil hrůzu nahánějící útočné trio, které se do dějin zapsalo pod názvem „The Hot Line“. Díky působení ve Winnipegu se mu začalo přezdívat „Golden Jet“
Ve WHA strávil ještě jeden rok, ale kvůli četným zraněním a narůstajícímu věku zasáhl jen do 4 utkání. To ho donutilo ukončit kariéru, nakonec to ale nebylo nadobro. O rok později, kdy se dvě největší severoamerické hokejové ligy spojily do jedné, se rozhodl naposledy vypomoci Stíhačkám a pod jejich záštitou se po sedmi letech zapojil do dalšího ročníku NHL. V něm ale odehrál 18 utkání a pak byl vedením vyměněn do Hartford Whalers za budoucí vyrovnání. I přes ztracenou lásku ke svému zaměstnavateli nastoupil do 9 utkání v základní části, ve vyřazovací části se na ledě představil ještě třikrát, ale nakonec stejně odešel do hokejového důchodu, nejspíš i proto, aby se postaral o svoji partnerku, kterou potkala dopravní nehoda.
Ani to ovšem nemuselo být poslední slovo. V roce 1981 mu na stole přistála nabídka od New York Ranges, jejichž trenér chtěl obnovit tehdy už legendární „The Hot Line“. Kanadský levý křídelník ji podepsal, ale profesionální hokej na něj zřejmě byl už příliš velké sousto, protože se vrhl jen do 5 exhibičních utkání a s vedením se poté domluvil, že ve 42 letech definitivně pověsí brusle na hřebík. Dostal ještě jednu nabídku od Zugu, který tehdy působil ve druhé švýcarské lize, ale tu rovnou odmítl.
Když se podíváme do statistik, najdeme u jeho jména neskutečná čísla – celkově 1063 odehraných utkání pod hlavičkou NHL s bilancí 610 + 560. V konkurenční WHA přidal ještě dalších 411 zápasů, ve kterých zaznamenal 303 gólů a 336 asistencí. V případě sečtení statistik obou hokejových lig zaujme Bobby Hull ve finálním pořadí třetí místo. V nejlepším týmu uplynulého ročníku NHL najdeme jeho jméno celkem desetkrát. Jeho památku bude navždy připomínat Hokejová síň slávy, do které byl uveden tři roky po konci své kariéry. Společně se Stanem Mikitou jsou formou sochy zvěčněny před United center, kde hrají Blackhawks svoje domácí zápasy.
Autor: Jiří Toupal